úterý 17. února 2015

Na venkově

Hornoprovensálské Alpy, dle čísla kraje zvané "nula čtyřka", jejichž největším městem jsou právě Zvonokosy, městečko velikosti mých rodných Rokycan, jsou jedním z nejméně osídlených krajů Francie. Prefektura, něco jako krajské město, ležící od Zvonokos šedesát kilometrů na severovýchod, je ospalé osmnáctitisícové městečko vtěsnané mezi hory, jehož největším lákadlem je lázeňský komplex. Řekla bych, že lázenští hosté si jistě v nula čtyřce užijí klidu co hrdlo ráčí. Na druhé straně města se rozprostírá obchodní zóna, která postupem let narostla až k "Věži", lidový to název pro psychiatrickou léčebnu ležící na stráních vršku tohoto jména. Pod Věží je supermarket Decathlon a v městě se ví, že kdo je správný obyvatel nula čtyřky, na kruhovém objezdu u Decathlonu nebere stopaře.

Mezi Prefekturou a Zvonokosy se pak rozprostírají pole a louky údolí Durance, na západě se zvedá Luberon a Montagne de Lure, a na východě Plateau de Valensole a Monges a Alpy, Alpy, Alpy. Tu a tam je na kopci krkolomně zavěšená vesnice, jejíž obyvatelé se obvykle dělí na zemědělce, přicestovalce a nezaměstnané, věci tu mají svůj řád, proti němuž není radno se bouřit, a v létě je celá tahle scenérie vděčným objektem hledáčků projíždějících turistů. Na podzim pak nastane sezóna lovu, kdy není radno se do provensálského lesa vydávat bez bílé vlajky, jak píše výstižně Peter Mayle, lesní cesty i okolí silnic je naplněné obtloustlými přiopilými starousedlíky s puškami, kteří v džípech nebo vedle džípu - záleží na počasí - čekají, až se kolem požene kanec hnaný psy. V zimě je zima, sezóna lovu pokračuje, počet kančími kly prokletých psů vzrůstá, také nějaký lovec dostane sem tam infarkt, nebo je postřelen či zastřelen neopatrným parťákem, a takové historky pak letí od jedné vesnice k druhé a i u nás na Věži se týden často začíná tím, kde kdo zase koho v nula čtyřce střelil. A pak přijde jaro a začnou se chystat zahrádky a vyhlížet teplé dny, ale jen proto, aby se ze stížností na zimu, déšť nebo vítr plynule přešlo ke stížnostem na vedro, protože to, co je v Provence to nejhorší, je samozřejmě počasí, které nikdy není jak má být a jak dosud vždycky bylo. Inu, co také chcete v kraji, kde s trochou nadsázky žijí jen zemědělci, přistěhovalci a nezaměstnaní.

Když jsme se přestěhovali z centra Zvonkos a z našeho městského historického domu s křivolakým schodištěm, výhledem do sousedčiných oken a s nezbytnými psími výkaly vždy v hojném počtu před vchodovými dveřmi konečně za Zvonokosy do polí, těšili jsme se, že si konečně užijeme toho, co zdejší kraj nabízí především: klidu a prostoru. Večer jsme seděli na terase a pod rozvíceným světlem počítali všechny ty nespočetné druhy poletujících brouků a pozorovali, jak na ně číhá celý tým kudlanek nábožných. Druhý den mi Drahámatička ukázala, že se na hraně moskitiéry začíná tvořit vosí hnízdo a poradila mi ho hned odstranit. "To je problém venkova," řekla: "Samá havěť".

Druhý den šel Hvězdopravec odečíst vodoměr a zjistil, že ve vodoměru je asi čtyřicet užovčích vajec. A že v přístřešku za kuchyní jsou myší bobky. Havěť, zkrátka. Začala jsem o to vytrvaleji podstrojovat Kocourovi, který bydlí v opuštěném domě vedle nás, a který chodil k nám do domu na kus mlsu a pro trochu společnosti - pozorované z bezpečné vzdálenosti - už v době, kdy zde bydleli bývalí nájemníci. Do přístřešku za kuchyň jsme dali ultrazvukovou rušičku, která prý efektivně odežene všechny myši k sousedům, to jest do pole, a zbytek, řekla jsem si, snad zvládne kočičí pach a Kocourovy rychlé pracky. Po pár dnech jsem našla na rohožce zakousnuté užovčí mládě. To už jsem byla těhotná, takže jsem zakousnuté mládě nesla trochu těžce, ale říkala jsem si, že Kocour snad přeci jen dělá to, k čemu ho pánbůh stvořil a k čemu si ho sem necháváme chodit. O pár dní později jsem na záchodě našla prvního škorpiona, zaječela jsem a běžela žalovat Hvězdopravci, a ten se škorpionem zatočil. Drahámatička prohlásila, že je dům třeba ze všech stran pokropit petrolejem, protože to je to jediné, co Havěti zabrání se k nám vloupávat, ale Hvězdopravec byl proti a já jsem si řekla, že pavouků se nebojím - a to se u nás občas objeví slušný exemplář - a škorpiony jsme celkem měli jenom tři a že hlavní je nevyhořet, jak se nám to pokaždé někde málem stane.

Jak pokračuje zima, našla jsem jednoho dne ve stříňce pod dřezem - ano, tam, kde před pár měsíci řádili mužíci ve smradlavých oblečcích, kteří k nám přijeli s hovnocucem - bobky. Rozhodla jsem se, že jsou tam asi náhodou, že tam asi už byly, že to vlastně nejsou ani bobky, zkrátka, naložila jsem s problémem pštrosím způsobem, bobky zametla, a rozhodla se celou záležitost zapomenout. Ovšem, jsme na venkově, a tak jsem mohla konstatovat asi po měsíci, když mi vyzbyl čas se do skříňky pod dřez skutečně podívat, nejen do ní rychle sáhnout, abych vylovila prášek na praní, kapsle do myčky nebo pytel do koše, že bobky jsou zase tam, kde jsem je před měsícem zametla. Rozhodla jsem se, že je čas na akci, a protože jsem dosud vždycky bydlela v bytě a o myších vím jen to, že sedmý pád množného čísla zní s myšmi, jakkoli se to může zdát divné - prostě přístup do života vybaveného městského odchovance filozofické fakulty - akce spočívala v tom, že jsem řekla Hvězdopravci, že máme v kuchyni asi myši. Hvězdopravec pak zvolil přístup Marseillana, tj. problém zvětšil v duchu marseillské legendy o sardince, která ucpala marseillský přístav, a pak připomněl ještě problém se stále unikajícími dogami našeho souseda, které chodí žrát náš kompost, a s příjezdovou cestou, která je tak rozblácená, že jsem z ní jednou sklouzla s autem do pole (Hvězdopravec pak sklouznul za mnou se svým autem, když se mě snažil vytáhnout, a nakonec nás vytáhl až soused Ladou Samarou) a která potřebuje pár pořádných koleček štěrku, zkrátka, cesta a psi se spolu s myšmi dostaly do top ten problémů, které vyřešíme, hned jak na ně budeme mít čas - to znamená až bude Zrníčkovi osmnáct - , a šli jsme klidně spát.

Ani ne dva dny na to jsem zase takhle večer otevřela skříňku pod dřezem a tentokrát jsem hystericky zaječela. "Haaaad, pod dřezem je had!!!!", ječela jsem tak, jak jsem myslela že může ječet jedině nějaká hysterická domácí puťka. A byť mi v životě ještě, než jsem vůbec věděla, co je to feminismus, bylo předhazováno vesnickými hochy, že jsem feministka, jsem byla velmi ráda, že jsem to já, kdo večer co večer stojí u plotny, ale že když jde o to, že pod plotnou je had, je to Hvězdopravec, který sice s bledou tváří, ale rozhodně, uchopí pohrabáč a lopatku na popel a odhodlaně se slovy "já teda hady taky nemiluju" přistoupí ke skříňce, aby bránil ženu a děti.

Hvězdopravec otevřel skříňku a konstatoval, že had asi dostal stejný strach jako já a rychle zmizel. Tam, kde před chvílí odpočíval, leželo jen pár myších bobků. "Až budu mít čas, podívám se, kudy sem ta havěť leze", řekl můj drahý a v zápětí se mu rozlil na tváři úsměv: "Na druhou stranu, myslím, že ten had vyřešil náš problém s myší. Jen tak pro nic za nic sem určitě nevlezl." Musela jsem uznat, že na tom něco bude.

A takhle tu tedy, vážení čtenáři, žijeme v souladu s přírodou, jejími cykly a potravními řetězci. Počítám, že po vymizení problému s myší přijde jaro, přestane pršet a naše příjezdová cesta přestane být rozblácená, a kompost snad zužitkujeme na záhonek a dogám nezbyde než jít rabovat popelnice dobrých tři sta metrů od našeho domu.

Zkrátka, žít na venkově v nula čtyřce, to je především být v klidu.

P.S. Zneklidněným členům svojí rodiny bych chtěla napsat, že had byla nejspíš užovka, že Hvězdopravec tu díru ucpe a že se těšíme, až k nám přijedou na návštěvu.

středa 4. února 2015

Šťastný nový rok

Pořád si říkám, že napíšu na blog, jak se máme, ale jako obvykle to letí a letí a já si uvědomuju, že jsem vlastně ani nenapsala, že Geckulka v sedmnácti měsících začala chodit. A vzhledem k tomu, že naší krasavici už je měsíců devatenáct a metelí si to domkem, jak se jí zlíbí, značí, že blog opravdu strašně upadá. Ale nemyslete si, že jsem na vás zanevřela. Nezanevřela, zrovna tak jako vsem nezanevřela na své zrzavé již nejméně čtyři měsíce nebarvené vlasy nebo jako jsem nezanevřela na knížky v knihovně, které slouží akorát tak k tomu, aby je Gecková občas vytahala pořádně za uši. Zkrátka, pracovat hodinu cesty od domu, být těhotná a mít rok a půl staré dítě, to je neustálý boj s časem. A ten zbyde opět zase jen, jako minule v prosinci, když jsme nemocní (první část příspěvku), nebo když v jižní Francii sněží a všichni zůstanou doma, protože "u muzea čtyři" slibují tak strašlivé zácpy, že se do práce stejně nedostanete (druhá část blogu). "Jsme nemocní" mimochodem není žádný plural maternicus domesticus jako "papáme", nebo "kakáme", nýbrž odraz faktu, že když si pořídíte děti, vzroste nejen rodinné štěstí, ale i vaše nemocnost. Padneme vždycky všichni.

Co tedy děláme, když nejsme nemocní a zavření doma? Jak víte, miminka musejí cestovat a co pak teprv, když už povyrostou a jsou z nich batolata, která se umějí batolit po dvou. Geckulka rozhodně není domácí typ a většina jejích záchvatů vzteku se týká toho, že chce jít ven. Protože už dobře rozumí, je velmi neradno pronést v rozhovoru slova jako "kočárek", "tříkolka" nebo "bundička", protože se hned žene k vchodovým dveřím a nejdříve poměrně mírumilovně, ale posléze stále důrazněji začne ukazovat na bundu a boty na ven. Geckulka má zkrátka české geny a vůbec jí nepřijde divné jít na procházku v dešti, něco, co Provensalan považuje za stejně absurdní jako Čech jet na výlet na kolo někam, kde není hospoda. Na druhou stranu ale máme, co jsme chtěli. Máme dítě, které se tetelí radostí, když vidí krosnu na nošení. Máme dítě, které ví, že nejlépe chutná na vrcholku a s chutí zbodne studené boloňské špagety a hned po nich se dožaduje kusu chleba a kusu sýra - nepasterizovaného, samozřejmě, maminčin těhotenský pasterizovaný vrací - a pochutnává si jako opravdický horal. Máme dítě, které s námi zvládlo svůj první výlet na skialpech a které pohled na zasněžené hory a následné těstoviny carbonara v horské chatě uspokojily natolik, že za celý den ani jednou nezafňukalo, ba naopak ve sjezdu povzbuzovalo hlasitě tatínka, ať zase předjede maminku, protože to je přece ta největší legrace. Máme dítě, které když přijedeme ke známým a jdeme mu ukázat pokoj, kde budeme spát, najde beze slova sto padesátou dětskou postýlku, ve které bude v životě spát, a dá si do ní dudlík a opičku Dudu na znamení, že postýlka je zabraná. Začínám si myslet, že na tom, že miminka musejí cestovat asi opravdu něco je. A tak Zrníček už má první dovolenou zamluvenou, teď už se musí jen narodit.

Kromě toho, že Gecková konečně chodí, také rozumí a mluví. Nevím, kde se to naučila, ale rozumí francouzsky i česky. "Geckulko, dones to tatínkovi", využívám obnovitelných zdrojů energie, když na mě Hvězdopravec volá z obýváku, ať mu přinesu obálku, která je v psacím stole v ložnici. "Přines mi botičky!", šetřím si práci. "Pojď, vyměníme plenku", šetřím si záda. "Přines mi knížku, budeme si číst." "Pojď, půjdeme se houpat na koníčka?", snažím se Geckulku odtrhnout od fixní idey že půjdeme ven v pyžámku v šest ráno nebo že se budeme uprostřed dne koupat. A Gecková se rozběhne ke koníčkovi nebo mi přinese knížku. Neuvěřitelné.

Že opravdu rozumí jsem si uvědomila někdy na podzim, když jsem dávala Geckulce lahvičku a neprozřetelně jsem jí řekla, že až to vypije, půjdeme si dát "chlebíček". Gecková jako všechny děti chleba zbožňuje a u pekaře na trhu, který jako správný drogový dealer dětem dává vždycky zdarma a nezištně krajíc chleba, takže rodiče pak nemůžou kolem jeho stánku projet, aniž by ratoslest v kočárku neztropila skandál, se nejdříve "e-e-e-e-e" dožaduje kusu žvance a následně, když jí pekař dá krajíc, zamává a řekne "au revoir" a někdy pošle i pusinku. Inu, a tak jsem onen podzimní den neprozřetelně řekla slovo chleba, když Gecková pila lahvičku, a Gecková lahvičku ihned odhodila a začala se dožadovat chleba. Od té doby víme, že chleba se neříká.

Geckulka take ví, že maminka má v bříšku miminko. "Bebé", říká a vyhrnuje mi tričko. "Mimi", dodává. "Gaté", lísá se posléze. Gaté znamená něco jako "šmudlíky šmudlíky", český ekvivalent jsem nenašla, a tak to umí Gecková jen francouzsky. Jediná chyba je, že bebé a mimi říká Gecková také, když ukazuje bříško svoje a asi má tak trochu pravdu, protože to její dětské panděro není úplně nepodobné mému čtyřapůl měsíčnímu. Což bych neměla říkat moc nahlas, jelikož podle Geckulky má posledních pár dní mimi v bříšku i tatínek. Zdá se, že tu k červnu bude pěkně přemiminkováno.

Jak vidíte, když jsem napsala, že Gecková mluví, bylo to tak trochu bohapusté mateřské chlubení. Pravda, Gecková umí říct "au revoir" a poslat pusinku. Naučila se to v jeslích, kde si děti předávají nejen bacily, ale i různé dovednosti, takže když se někde něco naučí jedno, tak to okoukají i ostatní. Na podzim kterési dítě tedy zatáhlo posílání pusinek a pusinkování, což zpětně pomohlo i předávání bacilů, a Gecková od té doby, když už chce jít pryč, řekne "au revoir", pošle pusinku a následně se rozběhne ke dveřím. A když to nejde po dobrém, jde to uá uá uá po zlém.

Jediný, komu Geckulka totálně odmítá poslat pusinku a říct na shledanou, je strejda Patrik, aneb náš rodinný doktor. Gecková ho otevřeně nesnáší a hned po příchodu mě táhne ke dveřím. A hned, jak se dostane z doktorových spárů, táhne mě znova. "Tak řekni na shledanou", vybízíme ji. Geckulka se mračí, na strejdu Patrika se ani nepodívá a celá její osobnost vyzařuje jasné "nezamávám!".

 Gecková také říká "tiens", česky "na". Říká to, když jí nejde rozžvýkat mandarinka a vytáhne nerozžvýkané části z pusy. Říká to ale také, když něco chce. "Tiens! Tiens! Tiens!" křičí, když se snažíme telefonovat. "Tiens! Tiens! Tiens!" volá, když si Hvězdopravec nalije sklenici piva. A když to nejde po dobrém, jde to uá uá také po zlém. Kromě toho umí říkat Gecková "dudlidu" jako dudlík (nešťasné "dudlidu" uprostřed noci znamená, že Gecková vyhodila dudlík z postýlky a předstírá, že to nebylo schválně), "mňami mňami" znamenající "mám hlad".  Umět říct dudlidu a mňami mňami podstatně zredukovalo počet uá uá po zlém, protože tatínek a maminka rozumí a konají. "Jogu" znamená, že Gecková chce ke kaši jogurt a "uá uá" směrem ke kuchyni, že chce napít nebo přesnídávku, kterou potřebuje vmíchat do zeleninové kaše, aby se to dalo jíst.

Dále umí Gecková štěkat jako pejsek a mňoukat jako kočička. Problém je jen ten, že ani ty bestie zatrolené nedělají v češtině a ve francouzštině stejné zvuky. A jak se to pořád motá, hlavně u kočiček si Geckulka není nikdy úplně jistá, jestli dělají mňa-U nebo mňa-M. Proto ono aaaa natahuje, aby měla čas přemýšlet, zda následuje U nebo M. Dále se jí pořád trochu plete ptáček a rybička. Ptáčkové tak lapají po dechu a rybičky pípají. Zato lev řve opravdu strašlivě, to ano a jako lev neřve nikdo jiný než lev a Geckulka, když se jí něco nelíbí.

Jestliže má Gecková po tatínkovi svůj charakter a dává najevo, co chce, po mamince má asi uklízecí gen vyhazovače. My vyhazovači nemáme rádi plné skříně, protože pak nemůžeme nic najít a vyhazovač hledání nesnáší. Gecková také. Každá věc má své místo a na ono místo se vrací. Gecková vytáhne odměrky v kuchyni, chvíli předstírá, že z nich pije jako z půllitru, pak je vezme a uklidí zpět. Vytáhne misky ze skříně v obýváku, nakrmí koníčka a misky vrátí zpět. Když vyndavám myčku nebo nákup, radostně vytahuje, co umí, a chodí mi to podávat ke skříni nebo k lednici. A, co je úplně nejlepší, onehdy úplně sama od sebe sebrala Hvězdopravcovu ponožku ležící v ložnici na zemi a odnesla ji do kuchyně do koše na prádlo.

Zkrátka, ačkoli nejsme nijak výchovou a rozvojem posedlí rodiče, ačkoli necháváme Geckovou až na vytyčení zákazů více méně žít a neděláme s ní žádné "rozvojové aktivity", Geckulka se sama naučila jíst lžičkou, pít ze sklenice i z lahve (jopravdické lahve!), rozumí česky i francouzsky a miluje knížky, procházky, houpacího koně, pomáhat v kuchyni, jezdit na tříkolce, malovat a sbírat kameny a je šťastné a spokojené dítě. Doufám, že jí to všechno vydrží a nám také.